fotbal

Konečně se můžu dívat na americký fotbal v lidském čase. Místní tým, Denver Broncos, sice zatím prohrál čtyři zápasy z pěti, ale to nevadí.

Na první zápas jsem vyrazil hned v sobotu po příletu. Jel jsem na kole nazdařbůh na Broadway a vlezl do první hospody, ve které běžel fotbal. Jmenovala se Magnet a byl to celkem slušnej pajzl. Byli tam asi čtyři hosti, evidentně štamgasti, seděli ve velkých rozestupech kolem baru, každý sledoval svoji televizi v jiném rohu lokálu a všichni to hlasitě komentovali. Byl to poslední přípravný zápas, v Arizoně, a Denver hrál dost příšerně, tak se všichni utěšovali, že až začne sezóna, bude to lepší. Byli překvapení, že jsem se do Ameriky přestěhoval teprve předevčírem a koupili mi pivo.

První zápas sezóny se hrál v pondělí večer (normálně se hraje v neděli v poledne, jen výjimečně jindy), tak jsem se rozhodl jít podívat na stadion na živo. Bylo nás tam 75000, což je fakt hodně. Když všichni najednou zpívají hymnu (bez předzpěváka!), je to docela působivé. Když všichni začnou dupat, aby zastrašili protivníka, docela to železných tribunách duní.
Byl jsem zvědav, jak zvládnou organizačně to obrovské množství lidí, a docela příjemně překvapili. Z tramvaje jsem vystoupil asi 50 minut před začátkem utkání. Už od zastávky se postupovalo jen velmi volným krokem, a před vchodem byl ohromný dav, ale za kupodivu jsem byl za necelou půlhodinu vevnitř - to je skoro lepší, než když v Praze náhodou přijde na hokej plný stadion. Přísun piva na stadionu nevázl ani maličko, hledištěm neustále chodili prodejci s chladicíma taškama plnýma lahváčů. Horší to bylo s jídlem, ale to mě tolik netrápilo.
Celé utákní trvá 4 hodiny a je to velká show. Spousta televizních reklamních přestávek je na stadionu vyplněna programem, který sestává z půlky z třepetalek a z druhé půlky z vojenských přehlídek. Před utkáním na stadion seskakovali vojenští parašutisté, vlajku drželi veterání ze všech možných válek, které teď zrovna tahle země vede, o přestávce tam defilovali jiní veterání a hrála vojenská muzika.
Skoro všechny fotbalové zápasy po celé Americe bývají vyprodány, v průměru tu chodí na zápasy kolem 60-70 tisíc lidí. Tady bylo vyprodáno taky. Na pernamentky se prý v Denveru čeká 5-10 let, ale naštěstí na každou hru prodávají omezený počet lístků za regulovanou cenu s tím, že jeden člověk si může koupit jenom jeden lístek za sezónu. Sehnal jsem za 45 dolarů poměrně luxusní sedadlo skoro uprostřed hříště ve skoro nejvyšší řadě (asi 25. na třetím balkoně), takže jsem měl výhled jak z petřínské rozhledny. Vidět bylo skvěle. Stadion je vlastně docela malý, ale hodně vysoký - diváci sedí pár metrů od hřiště, ale ve spoustě řad těsně nad sebou. Je to dost působivé.
Jinak Denver prohrál s Oaklandem 20:23, ale to nikomu moc nevadilo. Což se mělo po čtyřech porážkách změnit.

Zatím poslední zápas jsem sledoval minulou neděli. V baru Pionýr, což je nejbližší hospoda u školy. Z folklórního hlediska ta hospoda moc zajímavá není, ale zápas zajímavý byl. Hlavně tím, že už od loňské sezóny se tu vedou spory, kdo by měl hrát na pozici quaterbacka. A protože Kyle Orton zatím prohrál skoro všechno a první poločas měl mimořádně strašný, trenér ho konečně odvolal a na hřiště poslal diváky milovaného Tima Tebowa. Ten sice zezačátku nehrál o nic líp, ale hned to mělo jinou atmosféru. V poslední čtvrtině ale mocně finišovali a prohru 24:29 se San Diegem místní slavili skoro jako vítězství. Teď mají 14 dní pauzu, tak uvidíme, jak se dají dohromady. A mezi tím začal hokej.