zařizujeme se

Zařizování zabralo zhruba tři týdny. Nastěhovat se do bytu, zajít do banky založit účet, zajet do Walmartu pro základní potraviny, do školy seznámit se s novou prací, znovu do banky, protože chtějí vidět Evu, objednat internet, objet yard sales v celé čtvrti a koupit starou lampu, talíře, skříňku, židle a topinkovač, zajet na pobočku internetářů, protože chtějí vidět pas, zajet do Ikey pro nějaký základní nábytek, trávit večery stavbou tohoto nábytku a mezi tím se učit dopravní předpisy a snažit se zprovoznit internet, abysme mohli vybrat auto, do školy vyřídit papíry k daním, povolení k pobytu, zdravotní pojištění, univerzitní kartu a tramvajenku, na úřad do města sehnat potvrzení, že Eva nemá americké rodné číslo, počkat na instalatéra internetu, protože na zprovoznění modemu moje PhD z matematiky nestačí, znova na tentýž úřad do města, protože tam Eva musí osobně, objet město dvakrát dokola a navštívit sedm bazarů, abysme nakonec koupili hned druhé auto, které jsme viděli, strávit půlden na školení na HR, kde nám vysvětlovali, že hlavní motto naší univerzity je vytvářet veřejné blaho, strávit půlden na úřadě, kde se žádá o řidičák a udělat tam testy, přehlásit elektriku, dojet zaplatit auto, dojet znova zaplatit auto, protože denní limit na kartě mi na první pokus nestačil, objednat povinné ručení, zajet na emise, ve škole se seznámit s úplně jiným systémem výuky, který spočívá především v tom, že se se studenty komunikuje pomocí asi čtyřech různých internetových aplikací, z nichž každá vyžaduje svůj účet, heslo a unikátně neintuitivní systém ovládání, urgovat špatně zadané jméno na Evině pojištění, naučit se sofistikovaný systém zadávání domácích úkolů, které se sbírají v pondělí a čtvrtek elektronicky, ve středu na papíře a pátek se píše test na hodině, a ještě ke všemu vysvětlit tento systém studentům, urgovat u elektrikářů, že jim blbne web a nemůžu se dostat k účtům, znovu psát na zdravotní pojišťovnu, že je sice hezké, že opravili Evino jméno, ale že moje jméno tam bylo správně a jejich svévolná "oprava" ý na á to moc nevylepšila, strávit další půlden mezi Mexičany na úřadu pro řidičáky, tentokrát kvůli jízdám, zavolat na povinné ručení, že nám mají dát slevu, protože už máme americký řidičák, a to je zatím myslím všechno co jsme stihli. Snad už nás čeká jediná věc: až přijde řidíčák, až přijde potvrzení o převodu vlastnických práv a až dostanu nějakou výplatu, tak bude potřeba zajet přihlásit auto na úřad okresu Arapahoe a zaplatit okresní daň. Kromě toho už jenom chodím do školy učit a o víkendech jezdíme na hory, ale o tom příště.

Ponaučení. V Praze si stěžuju, jak se na úřadech tráví hodiny ve frontách, jak se s telecomem nedá na ničem domluvit a jak má univerzita zoufalý informační systém. Tak tady je to úplně stejné.

Naše krásné nové auto, Honda CR-V, r.v. 1998.

Mám veliké štěstí, že už jsem v Americe byl, takže celkem tuším, co všechno se mělo zařídit. A už před lety jsem si vyběhal zcela zásadní věc, kterou je jejich obdoba rodného čísla, která trvá zařídit asi tři týdny a bez které tu ani neotevřou účet v bance. A bez pomoci kolegy Petra, který nám půjčil na týden auto a na rok kolo a spoustu věcí do domácnosti, bych asi ještě pořád chodil pěšky po městě a sháněl autobazar.