cesta letadlem

Praha-Drážďany: v devět večer dobalujeme poslední věci, David nakládá do auta a jdeme spát. Ve čtvrt na dvě vstáváme, přenášíme děti do auta (dali jsme je spát oblečené) a vyrážíme. Cesta v pohodě, děti oproti očekávání v autě vůbec nespaly, ale byly v klidu. Říkali jsme si, že o to víc budou spát v letadle... to se tedy bohužel nenaplnilo :)

Drážďany letiště: O půl páté jsme u check-inu (letí to v půl sedmé). Ovšem nastává problém, nějak jí nejdou  do počítače zadat naše údaje o vízech... (zřejmě jsme první, kdo letí do Ameriky na rok, nebo já nevím). Takže volá ostatní ženské na pomoc, v jednu chvíli tam jsou asi čtyři. Čekáme, čekáme, nic se neděje... pak nás pošlou, ať si jdeme sednout, že nás zavolají. Asi po půl hodině se jdu zeptat, co teda, tak prý ať jdeme na odbavení, asi se to už povedlo. Odbavujeme naše zavazadla... 4ks zavazadel, 2ks cestovní postýlka, 1ks kočárek, autosedačka, kterou si bereme na palubu. Ženská říká, že musíme 2ks zavazadel zaplatit. Dohaduju se s ní, že máme jedno zavazadlo na osobu podle předpisu, plus dětské věci, které se přepravují zdarma (v přepravních podmínkách mají doslova, že "Pro děti do dvou let bude bez příplatku přepraven jeden kus zavazadla (max. 23 kg), jakož i jeden dětský kočárek / sportovní kočárek, jedna autosedačka a jedna dětská postýlka." Navíc jsem předem volala na operátora airberlin, a ptala jsem se, jestli se to skutečně vykládá tak, že můžeme mít pro každé dítě každou z těchto věcí a bylo mi řečeno že ano. Ženská se se mnou asi deset minut dohaduje (nehodlám ustoupit), pak volá nějakýho borce, ten někam volá, a pak se teda dohodnou, že teda jo, že nemusíme platit nic.
Rentgen v pohodě, s kočárkem nás po chvíli dohadování pustí až k letadlu. Letuška se diví, že máme autosedačku (máme zaplaceno jedno extra sedadlo a bylo mi operátorem řečeno, že pokud na něm nebude autosedačka, nedovolí tam dítěti mladšímu dvou let sedět, a to po celou dobu letu). Evidentně neznají svoje vlastní předpisy. Let v pohodě, Honzík sedí Davidovi na klíně, Lukášek v autosedačce, bohužel jakmile stihnou usnout, tak přistáváme.
Ptám se, jestli bychom nemohli dostat kočárek na přestup v Dusseldorfu.. prý ne. Při výstupu chce letušák vidět, kde je na tý autosedačce nálepka, že je certifikovaná do letadla... na to jsme ale připravení, naše sedačka nálepku má.

Dusseldorf: děti statečně ťapou, každý vedeme jednoho a David ještě chudák táhne tu devítikilovou autosedačku. Ještě že máme jako příruční zavazadla baťohy, jinak bychom to rozhodně nepobrali. Když při boardingu odevzdáváme palubní vstupenky, borec řekne, že musíme
nejdřív támhle za kolegyněma s pasama. Já držím děti aby nezdrhaly a David to vyřizuje. Ovšem nastává stejný problém jako v Drážďanech, zase jim to nejde nějak zadat, strávíme tam dobrou půlhodinku... s těma dětma děsný, každý chtějí jít někam jinam, já se je bojím pustit,
protože tam je hromada lidí, takže se vztekají no musí na nás být dobrý pohled teda.

Dusseldorf- Miami:  Lukášek sedí v autosedačce u okna, já vedle něj, přes uličku David a vedle je volné místo (které počítám, že nám nechali schválně, za což jim patří velké dík) a tam sedí Honzík (bez autosedačky, letuškám to absolutně nevadí, naštěstí asi taky neznají svoje předpisy). Těšili jsme se, jak budou děti koukat na pohádky, jenže letadlo nemá ty obrazovky na sedačkách, takže smůla. Máme s sebou samozřejmě hromadu nových hraček a knížek, Honzík je nadšen, bohužel Lukáška každá baví jen chvíli, mnohem zábavnější je sklápět a vyklápět stolek, zatahovat závěs u okýnka, kopat do sedadla lidí před náma, hopsat po našem klíně a mojem břiše, běhat v uličce a podobné báječné věci. Občas mu něco nedovolíme, tak ječí a lidi po nás pohoršeně koukají. No já se jim nedivím, taky nesnáším děti v letadle :))
Honzík spal za ten devítihodinový let dvakrát po půl hodině, Lukášek jednou, tak tři čtvrtě hodiny. Jednou David usnul když byly obě děti vzhůru, ale to jsem nevydržela dýl než čtvrt hodiny a musela jsem ho vzbudit, oba bych v tom letadle prostě neuhlídala. V autosedačce Lukyn chtěl být jen chvílema, připoutaný dost ječel. Ovšem když servírovali jídlo, tak jsem to připoutání velmi ocenila... to si nedokážu představit, jak bychom zvládli bez toho, aniž by všechno to jídlo skončilo vyklopené v našich klínech.

Miami: opět učiním dotaz, jestli by nám nemohli vyložit kočárek u letadla. Letuška někam volá a říká že ne. Děti opět statečně ťapají (totálně utahaní a nevyspalí), dostáváme se k pasové kontrole. Několik obrovských front, které se vůbec nehýbou, vypadá to asi tak na hodinu. Normálně to nedělám, ale šla jsem za borcem co tam dohlížel, s dotazem, jestli nemají nějakou speciální přepážku pro rodiny s dětmi a těhotné ženy (ne že bych si myslela že mají, ale trochu při tom doufám, že nás odvede někam dopředu ;) Říká že ne, a ještě má báječné doporučení, ať si vybereme nejkratší frontu. Zase teda držím děti za ruce, ti kňourají protože chějí spát, David šoupe autosedačkou a vyplňuje formuláře. Nevydržím stát, takže dřepím nebo klečím na zemi a povídám dětem básničky (to zabírá, pak neječej.)
Pak už jen vyzvedáváme kočárek a zavazadla. Děti se radostně hrnou do kočárku. Zavazadel máme na dva vozíky, takže David tlačí jeden vozík a kočárek, každý jednou rukou, já zbývající vozík. Lidi si na nás ukazují :)

Shrnutí: čekání na přepážkách bylo děsivé, ale s vyjímkou pasové kontroly v Miami by asi nenastalo, kdybychom byli normální turisti, a ne rodina, co jede na rok na J1 pracovní vízum. O cestě letadlem s
dítětem někteří lidi tvrdí, že je to pohoda, někteří, že je to peklo... tak já si teď myslím, že je  to tak, že záleží na dítěti... když je nějaký dítě jako Honzík, tak je to pohoda, když je nějaký jako Lukášek, tak je to víc to peklíčko :)  Na dovolenou bych takhle rozhodně neletěla, to by mi za to nestálo, u toho stěhování jsme to holt museli přežít.

Miami-Denver (o dva dny později): Taxík nám zastavuje přímo před check-inem letecké společnosti... je to neuvěřitelné, ale je to tak, mají přepážku ještě před budovou, takže zavazadla vykládáme z auta přímo na pás, což je paráda. Kočárek si samozřejmě můžeme vzít k letadlu a nikdo se nepodivuje nad tím, že máme autosedačku... asi jsou zvyklí. Navíc dostáváme palubenku na přednostní boarding, což je výhoda, protože místa se obsazují tak, že kdo dřív přijde, ten si vybírá. Letadlo je úplně plné, takže jsme rádi, že máme to extra sedadlo navíc. Nakonec nám ten 4.5h let připadá docela  snesitelný. Kočárek nás čeká u výlezu z letadla. Jak je možné, že tady to jde a jinde ne?

e.